Ozvěny konference SAFE 2025 v Pražském deníku

Doktoři jen zírali: herečka Giatti odtančila premiéru čtvrt roku po mrtvici

Péče o pacienty s mrtvicí: v léčbě Česko exceluje, následná podpora však pokulhává v celé Evropě, ukazuje pražská konference o životě po cévní mozkové příhodě.

Česká republika se řadí mezi evropské lídry v péči o pacienty s cévní mozkovou příhodě. Přestože intenzivní léčba je na vysoké úrovni, odborníci upozorňují na nutnost zlepšení následné péče a sociální podpory. Příběh česko-italské zpěvačky Genny Giatti, která se po mrtvici vrátila na jeviště i k mikrofonu, ilustruje výzvy, kterým čelí pacienti i jejich rodiny.V péči o pacienty, které postihla cévní mozková příhoda, patří Česká republika k evropské špičce. V rámci dvoudenní konference nazvané European Life After Stroke Forum, která byla v pondělí 9. března zahájena v Praze, to připomněl Aleš Tomek z neurologické kliniky Fakultní nemocnice Motol, který je také předsedou Cerebrovaskulární sekce České neurologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Zdůraznil, že v celé Evropě i u nás je co zlepšovat v následných fázích: poté, co je ukončena intenzivní léčba.

Z vlastní zkušenosti přikyvuje 32letá Genny Giatti https://www.facebook.com/genny.ciatti česko-italská zpěvačka, muzikálová herečka a moderátorka. Mrtvice ji postihla před dvěma roky – zcela nečekaně a bez předchozího varování – a když se to stalo, lékaři jí šetrně oznamovali, že není jisté, zda ještě někdy bude chodit. Odpověď, že běhat bude nejen kvůli dvěma malým dcerkám, ale hlavně proto, že za tři měsíce musí v Divadla Kalich tančit na obnovené premiéře Srdcového krále, doktoři měli za dobré znamení. Za signál, že ani v těžké situaci pacientka neztrácí smysl pro humor. Jenže: k jejich údivu tu premiéru zvládla.

A vystupuje i dál. Přesto říká, že stejně jako řada dalších lidí, kteří mrtvici prodělali, zdravotně v pořádku není – i když to okolí nevnímá. A především zdůrazňuje: u léčených pacientů je potřebné zaměřit se nejen na odbornou péči, ale i na sociální pomoc. Cévní mozková příhoda dokáže změnit osudy celé rodiny – a ne k lepšímu, připomněla. Zvládnout změny je i velký výzva pro okolí.

Rodina a práce jako motivace

„Teď v květnu to budou dva roky,“ připomíná Giatti. Co se jí tenkrát jako čerstvé třicátnici vlastně přihodilo, přesně říci neumí: žádná zjevná příčina se neobjevila. „Ten den jsem měla dva koncerty a pak jela autem domů. Nic jiného než bolení v ruce, jako kdybych měla křeč, jsem nejdřív na koncertě nepociťovala (a přičítala jsem to tomu, že jsem ‚tahala‘ kočárek nahoru a dolů). Během hodinové cesty domů bolest ruky narůstala; naštěstí malá v autě spala. A když jsem vystoupila a šla domů, asi se tím pohybem ‚něco ucpalo‘; laicky řečeno,“ vzpomíná na osudné momenty.

Za rozhodující chvíli, která jí zachránila život, považuje rozpoznání, že něco je skutečně „hodně špatně“. Že ji netrápí jen „obyčejný skřípnutý nerv“. Asi pomohl i fakt, že nešlo o její první zkušenost s vážnými zdravotními komplikacemi. „Už od čtrnácti mám sešroubovanou hrudní páteř,“ odkázala na dřívější operace kvůli skolióze, s čímž jsou spojeny další obtíže. Bolest se sice snažila asi hodinu vydržet – protože kojila čtyřměsíční miminko (a devatenáctiměsíční starší dceru ještě také), nemohla si ani pomoci prášky – ale pak se rozhodla jet do nemocnice. Uprostřed noci. „Měla jsem pocit, že moje ruce váží asi tak sto kilo; kdybyste mi v ten moment dali sekyrku, tak si je useknu,“ svěřila se. Při oblékání už cítila, jak jí tuhnou prsty.

V motolské nemocnici zůstala hospitalizována – a nevypadalo to dobře. Nejprve přestala hýbat pravou rukou – a symptomy se zhoršovaly. „Během 12 hodin mi ochrnuly ruce i nohy, při doteku mě pálila kůže, jako kdyby do mě řezali zaživa, zasáhlo to i nerv, který ovládá pouštění močového měchýře,“ vzpomíná na kritické období, kdy se z relativně zdravého pracujícího člověka, který nejen dochází do divadla, ale také vyjíždí na koncerty, stala během pár hodin tím, kdo nehýbe rukama ani nohama, hadičky přivádějí spoustu léků – a je otázkou, co bude dál.

„Lékaři mi říkali, že diagnóza je velice závažná – a oni nevědí, jestli to vůbec rozchodím a rozhýbu,“ připomíná, co ji tehdy nepotěšilo. Stejně jako slova, že zhruba rok bude třeba intenzivně rehabilitovat – takže dlouho nebude doma, ale putovat po rehabilitačních střediscích… Za nejdůležitější považuje, že se zdráhala uvěřit – a nepodala se tomu. „Když má člověk doma děti, prostě bojuje,“ má jasno, co ji přimělo snažit se situaci zvrátit. „Tu diagnózu jsem tak nějak nepřijala – a viděla jsem jen to, že mám doma dvě miminka. A za tři měsíce obnovenou premiéru muzikálu, kde musím tančit. To jsem řekla i doktorům. Pobavila jsem je; trošku se zasmáli,“ připomíná. „Já si ale nastavila v hlavě, že tam prostě budu: miluju svou práci, miluju muzikály,“ konstatovala.

Netají, že cíl, který si dala, byl pro další vývoj zásadní. Stejně jako pevný termín: dát se „do kupy“ a zotavit musí do tří měsíců. Dělala pro to vše už během dvou měsíců strávených v Motole. „Ještě po rehabilitacích a terapiích jsem chodila třeba na chodbu šlapat motomed; i na pokoji jsem cvičila například s gumičkami. Fakt jsem makala, makala a makala – a premiéru muzikálu jsem za tři měsíce odtancovala,“ připomíná, že nepoddávat se a stanovit si, že věci budou jinak, je klíčové. Několik dní zkoušek před velkým dnem jí dalo jistotu, že to zvládne. A – zvládla.

Jak je na tom Giatti dnes? „Snažím se fungovat; s dětmi mi nic jiného nezbývá. Snažím se fungovat jako máma, pracovat. Problém, je, že na mně není vidět, že mám nějaké postižení,“ hovoří velmi upřímně. S tím, že o tom mluvila se spoustou lékařů i psychologů, kteří znají i příběhy jiných pacientů – se stejnými poznatky: okolí má tendenci k pacientovi přistupovat, že je zdravý, vyléčený. Že už všechno zvládne.

„To není můj případ,“ říká, přičemž se nerozpakuje například ukázat, jak se jí chvějí prsty. Neváhá přiznat chybějící sílu i to, že má šatnou jemnou motoriku (což si mimo jiné vynutilo změnit návyky při psaní). Že třeba takové vysávání nebo vytírání pro ni není. Ani obstarat vše kolem dětí není tak samozřejmé, jak to znají jiné maminky. „Je důležité připustit, že něco nezvládnu, a umět si říci o pomoc,“ shrnuje zpěvačka vlastní zkušenost. A jedním dechem zdůrazňuje, že by byl omyl předpokládat, že tři měsíce intenzivně cvičila – a pak už vše bylo dobré. „Není to tak: dodnes cvičím, rehabilituji; to už je doživotní,“ zdůrazňuje. S tím, že něco dělat se snaží vlastně pořád: třeba dcerám plete copánky. A aby problémů nebylo málo, před třemi měsíci byla v motolské nemocnici znovu: na operaci krční ploténky.

Pomohlo okolí, stát ne

Giatti se nerozpakuje ani otevřít téma, o kterém se moc nemluví: upozorňuje na sociální situaci rodin, kde se jeden z dospělých změní z fungujícího člena domácnosti v člověka, jenž potřebuje péči. Opět připomíná vlastní zkušenosti. „Když jsme žádali o nějaké sociální příspěvky, stát se o nás jako o rodinu se dvěma miminky nepostaral,“ říká s tím, že představy úřadů, jak vše může zařídit manžel, jsou mylné. „Najednou by zůstal sám se dvěma dětmi. Má firmu, která by něj zkrachovala a nemohl by nás uživit,“ poznamenala zpěvačka.

Připomněla, že starat se o děti a o domácnost přijela do Prahy z Moravy její maminka, která si jako osoba samostatně výdělečně činná platí sociální i zdravotní pojištění – přičemž „od sociálky“ nedostala žádné úlevy. „A nedostali jsme ani korunu, protože řekli, že děti mají přece tatínka – ať se stará on. Na to ona řekla, že tatínek přece nemůže několik měsíců nechodit do práce; nebylo to tak, že já jsem na týden na operaci slepého střeva a potřebuji pomoc jen na chvilku. Tak mamince řekli, ať ji on platí jako chůvu. Takže: moje maminka nedostala nic, nedostala žádné úlevy. Ani já jsem nedostala nic – jakožto v ten moment matka na rodičáku. My jsme to ustáli a nějak zvládli, ale znám spoustu lidí, kteří kdyby se v té situaci ocitli, přijdou o domov,“ varuje zpěvačka.

I sama na sobě vidí, že už není nic jako kdysi: „Nemůžu už pracovat, jako jsem dělala dřív, nemůžu se o děti starat sama. Nezvládám to – a přesto žádnou pomoc nemáme,“ uvedla k roli státu. Naopak Deníku pochválila vstřícnost okolí. „Dodnes mi pomáhají máma, tchyně, tatínek, ale i další lidé z okolí: moje ségra, švagrová. Bez nich bych to nedokázala. Nevím, jestli bych se z toho sama takhle dostala – a pomoc potřebuji dodnes,“ netají. Také kolegové jsou prý fajn.

Pomoc je v Praze dostupná

Pacientům po poškození mozku – nejen po mrtvici, ale také v souvislosti s úrazy nebo nádory – pomáhá asociace Cerebrum https://www.cerebrum2007.cz, Snaží přiblížit cestu zpět k běžnému životu a omezovat jejich vyloučení ze společnosti. Aktivity pacientům pomáhají získat sebedůvěru a odvahu pokračovat dál; aktivně se snaží třeba o zvládání extrémní únavy, posilování krátkodobé paměti nebo rozvíjení jemné motoriky.

Organizace sídlí v pražském Karlíně, ale její působnost je celorepubliková. Spolek mimo jiné provozuje komunitní centrum a je velmi aktivní v osvětových akcích. Poskytuje také poradenství lidem s postižením i těm, kteří o ně pečují, připomněla ředitelka Magdalena Pohnanová. Lidé se tak mohou dozvědět, co je čeká, jak asi bude vpadat rehabilitace – ale třeba i to, o jaké sociální dávky lze žádat. Pohnanová upozornila i na vydávání řady publikací, z nichž aktuálně nejnovější je Příručka skupinové logopedie.

„V komunitním centru, které je dostupné především lidem z Prahy, poskytujeme spoustu skupinových kursů, které jsou pro tyhle lidi skvělé v tom, že v rámci skupiny se vzájemně mohou podporovat, motivovat. Pomáhají si, dodávají si odvahy – a tím získávají sebedůvěru a sebehodnotu,“ řekla Pohnanová Deníku. Upozornila například na trénink kognitivních funkcí, cvičení jógy, různá fyzioterapeutická cvičení – ale i možnosti společné návštěvy divadel či výletů.